Island (islandsky Ísland) je severský ostrovní stát na stejnojmenném ostrově a okolních ostrůvcích na pomezí Severního ledového a Atlantského oceánu. Populace 372 520 lidí na rozloze 103 125 km² z něj činí nejřidčeji zalidněný evropský stát. Největším městem je Reykjavík, který je i hlavním městem. Reykjavík a okolní oblasti na jihozápadě země obývají přes dvě třetiny populace. Zatímco rozlohou jde o středně velký evropský stát, z hlediska počtu obyvatel je Island možno označit za mikrostát (má méně obyvatel než např. Lucembursko).
Ostrov se nachází přímo na středoatlantském hřbetu, následkem čehož je geologicky i vulkanicky aktivní. Ve vnitrozemí se nalézá náhorní plošina, která se vyznačuje pískovými a lávovými poli, horami a ledovci; přes úzké pobřežní nížiny stéká do moře mnoho ledovcových řek. Klima Islandu je velmi oteplováno Golfským proudem a i přes vysokou zeměpisnou šířku na dotyku severního polárního kruhu má ostrov jen mírně chladné podnebí s malými teplotními výkyvy během roku.
Podle starověkého rukopisu Landnámabóku, osidlování Islandu začalo v roce 874, když se norský náčelník Ingolfur Arnarson stal prvním stálým osadníkem ostrova. V následujících stoletích se Norové a méně často další Skandinávci stěhovali na Island, spolu se svými otroky Gaelského původu.
Ostrov byl řízen jako nezávislé společenství pod Althingem, jedním z nejstarších fungujících zákonodárných sborů na světě. Po období občanských sporů přistoupil Island ve 13. století pod norskou vládu. Založením Kalmarské unie se v roce 1397 spojilo království Norska, Dánska a Švédska. Island se tudíž stal součástí této unie a v roce 1523, po odchodu Švédska z ní, dostal se pod dánskou nadvládu. Počínaje rokem 1550 počalo dánské království násilně prosazovat luteránství, Island však zůstal vzdáleným polokoloniálním územím, na kterém se dánské instituce příliš neprojevovaly.
V návaznosti na francouzskou revoluci a napoleonské války se formoval boj Islandu za nezávislost, který vyvrcholil vyhlášením nezávislosti v roce 1918 a založením republiky v roce 1944. Ačkoli činnost Althingu byla v letech 1799 až 1845 pozastavena, ostrovní republice bylo připsáno zachování nejstaršího a nejdelšího parlamentu na světě.
Až do 20. století se Island do značné míry spoléhal na rybolov a zemědělství. Industrializace rybolovu a pomoc Marshallova plánu po druhé světové válce přinesly prosperitu a Island se stal jedním z nejbohatších a nejrozvinutějších států na světě, k čemuž výrazně přispěl dostatek levné vodní a geotermální energie. V roce 1994 se stal součástí Evropského hospodářského prostoru; to dále diverzifikovalo ekonomiku na odvětví, jako jsou finance, biotechnologie a výroba.
Island má tržní ekonomiku s relativně nízkými daněmi ve srovnání s ostatními zeměmi OECD a také s nejvyšším členstvím v odborech na světě. Udržuje severský systém sociálního zabezpečení, který poskytuje svým občanům univerzální zdravotní péči a terciární vzdělávání. Island zaujímá vysoké místo v ekonomické, demokratické a sociální stabilitě i rovnosti a řadí se na třetí místo na světě s průměrným bohatstvím na dospělého. V roce 2020 byla podle indexu lidského rozvoje OSN hodnocena jako šestá nejrozvinutější země na světě a je na prvním místě ve světovém indexu míru. Island funguje téměř úplně na obnovitelné energii.
Islandská kultura je založena na národním skandinávském dědictví. Většina Islanďanů jsou potomci severských a gaelských osadníků. Islandština, severogermánský jazyk, pochází ze starozápadní norštiny a úzce souvisí s faerštinou. Kulturní dědictví země zahrnuje tradiční islandskou kuchyni, islandskou literaturu a středověké ságy. Island má nejmenší populaci ze všech členů NATO a je jediný bez stálé armády s lehce ozbrojenou pobřežní stráží.
